TJ Sokol Brno Židenice

Není nadto vstávat v neděli po čtvrté hodině ráno, aby se člověk plný optimismu a nadějí mohl vydat na zábavný výlet směr severní Morava.

 K mému úžasu se všichni, kteří se měli dostavit na Hlavní nádraží, dostavili a dokonce včas. Až na Barču, kterou někdo v takto nelidsky brzkou hodinu zamkl na kolejích či kde to vlastně bydlí. Nicméně děvče je to temperamentní a cestičku si prorazilo a tudíž stihlo dorazit před odjezdem vlaku. Ve vlaku jsme si rozebraly netopící kupéčka a pak za vřeštivého smíchu omladiny, který přes několikeré mé napomenutí neutichal, jsme si to šinuly směr Zábřeh na Moravě. Faktem je, že na rychlík jsme jeli mírně pomalu, ale jeli a tak člověk v půl osmé ráno ani nepřemýšlel nad  tím, proč vlastně stojíme v Bedihošti, kteráž to není zastávkou rychlíku. Nicméně po 40 minutách stání v této rozmilé zastávce dorazil pan průvodčí, aby nám sdělil, že mašince něco upadlo a náš vlak jízdu končí. „Všichni ven a za chvíli přijede panťák do Olomouce a tam bude náhradní spojení“. Inu, co se dá dělat, vylezly jsme do mrazivého rána v Bedihošti, aby pan průvodčí za čtvrt hodiny došel na perón a sdělil nám, že kdo jede za Olomouc má nastoupit zpátky neb bude mašinka nová. Tož zase zpět, tentokráte do normálního vagónu, který topil. V teplíčku jsme konečně začaly obdivovat místní okolí – zejména kamenná miniatura hradu, která stála vedle polorozpadlé nádražní budovy, vzbuzovala náš zájem. Čas ubíhal a tak bylo na čase brnknout panu pořadateli, že to nestihneme. Byl to milý pan – jeho výhružky typu, že hala stojí 800 Kč na hodinu a že večer se v hale ještě něco hraje, mi asi měly být motivací proto, abych roztlačila vlak svým špekatým telěm. Ale znáte mě, jak cítím nátlak, tak se mnou nic nehne. Poslední slovo bylo, že se musí začít hrát v 10:40. Konečně přijela mašinka – výsledkem bylo, že se přestalo topit. V tu chvíli jsme ale už opravdu brzdili provoz, tak nás odtáhli na jinou kolej, abychom uvolnili cestu, pak mašinku zapojili na jiný konec vlaku a hurá hurá – my jsme po hodině a půl opět jeli.

 Pod hrozbou zrušení zápasu jsme převlékly děvčata do dresů už ve vlaku s tím, že zasprintujeme na halu, abychom mohly začít utkání v limitu. Vlak ze Zábřehu dofrčel do Šumperku v 10:34, kdyby nebylo zbytečných sprintů kolem bloku (dík skvělým nápovědám místních domorodců), tak jsme tam byly 5 minut dopředu. Jako špatný vtip považuji to, že 5 holek skočí do hřiště, aby vzápětí náš soupeř (pořadatelský tým) vedl ještě 4 minutovou debatu na střídačce…

 Šumperk x Židenice 8:1 (2:1; 4:0; 2:0)

13:59 Buráňová (Fritzová)

 Absolutně nepovedený zápas, kdy jsme si vybraly smůlu snad na deset let dopředu. Bohužel, když jste nerozcvičení, udýchaní z běhu z vlaku a hrajete proti lepšímu soupeři, tak se to projeví. Na elánu nám nepřidaly ani nešťastné teče vlastních hráček, které končily za zády Ivy. Přesto, že jsem měla chuť Ivu zaškrtit a ta chuť stále trvá, musím uznat, že se snažila chytat celou dobu a jen díky ní zápas neskončil ještě větším debaklem. Kde, že byl problém v naší hře? Tak to je jednoduché – problém byl se vším. Nešlo nám nic. Za příklad bych vyzdvihla dvě situace. První – Šumperk kombinuje na naší půlce, soupeřka zaveze míček za naší branku a zbytek jde střídat. Naše hráčky stojí na místě a čekají až soupeřky vystřídají. Druhou jsou pak 3 či 4 přesilovky, kdy nejen, že jsme neměly míček pod kontrolou, ale ještě jsme dostaly gól. V poslední třetině se nám zranila Barča, což rozesmálo soupeřky – inu, každého z nás asi rozesměje něco jiného. Zápas byl totální katastrofou a nemůžeme vidět omluvu v tom, že se nám ráno rozbil vlak.

 Židenice x Frýdek-Místek 5:7 (1:0; 3:4; 1:3)

7:26 a 35:28 Fritzová (Šikulová, Urbancová), 18:02 a 28:05 Šikulová (Fritzová, bez asistence), 20:51 Humlová (Urbancová)

 Tento zápas byl lepší – při našich přesilovkám jsme neinkasovaly. Vyrovnaný zápas, který připomínal tréninkové zběsilé lítání za míčkem nahoru a dolů. Pochvala opět patří brankářce, tentokráte Katce. Dále jako pozitivní vidím fakt, že jsme aspoň daly nějaké góly (zejména díky Radce a Markétě), ale to je asi tak jediné. Přizpůsobily jsme se příšerné hře soupeře, který ve svém základu má pouze dvě dobré hráčky. Vidina vyrovnaného boje, který se zvrátil v naší nepřízeň až v posledních dvou minutách zápasu, motivovala některé hráčky k větší bojovnosti na hřišti, kéž by jim to zůstalo. V tomto zápase nám chyběla hlavně koncentrace – i přes občasná vedení, jako kdyby drtivá většina týmu zůstala duchem v té prokleté Bedihošti.

 No, po stránce sportovní to byl děsný den, ale můžeme býti v klidu, jak se ukázalo, máme střídačku plnou všeználků, co všechno ví a všechno znají! K čemu jsou vlastně trenéři? Možná by si některé dámy měly uvědomit, že nejsou hvězdami juniorské ligy a spíš, než kritizovat ostatní, by se měly zamyslet nad vlastními výkony, ale co já o tom vlastně vím, že

 Na závěr mám vzkaz pro paní na přepážce na vlakáči v Šumperku: „Ty jedna beruško beruškovitá! Ještě jednou na Tebe narazím a Ty mě donutíš koupit dražší jízdenku na vlak, který na nás nečeká a jede delší dobu, tak Ti červeným sprejem zabarvím tečky na krovkách!“